V týdnu se objevil na internetu článek o norském chlapci, který zachránil sebe a svou mladší sestru před útokem losa. Údajně se mu to povedlo za použití znalostí nabytých hraním MMORPG World of Warcraft. Myslíte si tedy, že hry nás můžou něco zajímavého naučit?

Já osobně rozhodně stojím spíše na straně, která si myslí, že hry vás něco opravdu naučit dokáží. Samozřejmě jde o typ hry a o konkrétní hru, ale rozhodně se z her ledacos pochytit dá. Vždyť spousta her se snaží ztvárnit opravdový svět a ten se v nich pak samozřejmě odráží. Přesto v tomhle konkrétním případě přičinění hry World of Warcraft na záchraně toho chlapce vidím dost skepticky. Údajně měl použít schopnost „Taunt“, což je něco jako nadávka, používaná ve hře k nalákání útoku nepřátel na sebe a ochránění tak slabších spoluhráčů. Mám psa, a když na něj začnu něco pokřikovat, aniž by zaznělo jeho jméno, minimálně si myslí, že si s ním hraju a začne jančit. Podobně to dopadne, když se z ničeho nic před ním rozeběhnu. Zkrátka je to takový obecný zvířecí reflex, který tak nějak každý tuší už od mala. Zvířata na vás buď mají chuť a zaútočí na vás nebo se vás bojí a před vaším hlukem utečou. Podobně je tomu i u druhé schopnosti, kterou chlapec použil a tou je předstírání smrti, kterou ve hře používá Hunter, když mu teče do bot. I zde mi totiž přijde, že jde o intuitivní reakci, kdy se děti už od nízkých tříd základní školy setkávají s povídáním o zvířatech, která předstírají vlastní smrt, aby odradili útočníky.

Možná jsem příliš skeptický, ale tenhle případ pro mě rozhodně není zázrakem přežití na bázi hry. Můžu se mýlit, ale pro mě bude tenhle příběh vždy jen chytré a intuitivní využití víceméně obecných znalostí malým chlapce, který hraje World of Warcraft, kde podobné věci existují.

Když jsme ale u toho učení z her, jednoznačně je to angličtina. Ať si říká, kdo chce, co chce, sám na každé hodině angličtiny vidím, jak zejména ve slovní zásobě jsem díky hrám na skvělé úrovni. Co by nás, ale krom angličtiny mohli hry učit? Poslední dobou s kamarády čas od času hrajeme Civilization 4. Tohle je jednoznačně hra podporující obecný přehled.  Jasně, že jí nemůžeme brát doslova, obzvlášť třeba rození významných osobností, které nesedí aktuální době, i tak lze, ale ze hry pár věcí pochytit. Civilizace patří do tahových strategií, kterých je málo, víc je ale strategií normálních, tedy RTS. A ty svým hráčům také ledasco přinášejí. Hlavně schopnost rychle se rozhodovat, přemýšlet s předstihem a kreativně. Trochu mimo jsou všechny střílečky, které jsou z hlediska učení, asi nejméně prospěšným žánrem. Přinesou vám možná zrychlení reakcí a v případě her z prostředí reálného světa znalost některých zbraní a možná i vojenské taktiky. Takže pokud se chystáte do armády, nebudete za zelenáče. Dál už nám toho moc nezbývá. Sportovní hry, kterých moc není, vás naučí maximálně pravidla daného sportu a závodní hry pak možná pár informací o tom, kdy řadit a jak správně najíždět do zatáček.

V souhrnu na tom tedy hry nejsou tak špatně, v porovnání s filmy bych řekl dokonce skvěle. Samozřejmě vás nenaučí, jak udělat ze zápalek helikoptéru, vidíte, zapomněl jsem na adventury, které trénují logické myšlení. Ale zpět k věci. Pokud hrajete hry, jde především o zábavu, která vám dokonce může i s něčím přispět do života, ale kdyby ne, stále je to zábava. A umění pořádně se bavit se může v našem moderním světě často hodit víc než umění skolit jelena.